Peněžitý trest v roce 2026: kdy hrozí a jak se počítá jeho výše

Právní základ peněžitého trestu v zákoníku

Peněžitý trest patří mezi tresty, které trestní zákoník upravuje jako samostatný druh trestu odlišný od pokut ukládaných v přestupkovém řízení nebo jiných správních sankcí. Jeho právní základ nalezneme především v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v ustanoveních, která vymezují jak podmínky pro jeho uložení, tak způsob jeho výpočtu a výkonu. Tento trest se řadí mezi tresty majetkové povahy a jeho smyslem je postihnout pachatele finančně tam, kde to odpovídá povaze spáchaného trestného činu a jeho okolnostem.

Trestní zákoník řadí peněžitý trest mezi taxativně vymezené druhy trestů, které lze pachateli za spáchání trestného činu uložit. Zákon přitom stanoví, že tento trest může soud uložit jak samostatně, tak i vedle jiného trestu, pokud to okolnosti případu a povaha činu odůvodňují. Typicky se peněžitý trest ukládá u trestných činů majetkové nebo hospodářské povahy, kde pachatel svým jednáním sledoval majetkový prospěch nebo kde finanční postih odpovídá povaze a závažnosti spáchaného skutku lépe než trest odnětí svobody.

Podmínkou pro uložení peněžitého trestu je, aby pachatel svým činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, případně aby uložení tohoto trestu odpovídalo požadavku na přiměřenost trestní represe. Zákon zároveň pamatuje na situace, kdy by uložení peněžitého trestu bylo zjevně nevhodné – typicky u pachatelů, u nichž je zřejmé, že by trest nebyl dobytný, tedy že odsouzený nemá a ani v dohledné době nebude mít možnost trest z objektivních důvodů zaplatit. V takovém případě soud od uložení peněžitého trestu upustí a zvolí jiný, vhodnější druh sankce.

Trestní zákoník dále stanoví přesná pravidla pro stanovení výše peněžitého trestu prostřednictvím tzv. denních sazeb. Soud nejprve určí počet denních sazeb, který se odvíjí od závažnosti spáchaného trestného činu, a následně stanoví výši jedné denní sazby, přičemž vychází z osobních a majetkových poměrů pachatele. Tento systém byl zaveden proto, aby trest skutečně odpovídal ekonomické situaci konkrétního odsouzeného a aby byl srovnatelně citelný jak pro osobu s nižšími příjmy, tak pro osobu majetnou. Zákon zároveň stanoví minimální a maximální hranice počtu denních sazeb i jejich výše, čímž vymezuje prostor, ve kterém se soud při svém rozhodování musí pohybovat.

Součástí právní úpravy je i otázka náhradního trestu odnětí svobody, který se uplatní v případě, že odsouzený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatí. Trestní zákoník tak vytváří ucelený systém, který zajišťuje, že peněžitý trest není pouze formální sankcí, ale skutečně vymahatelným trestem s reálnými důsledky pro pachatele. Právě tato provázanost hmotněprávní úpravy s navazujícími ustanoveními o výkonu trestu činí z peněžitého trestu funkční a v praxi hojně využívaný nástroj trestní politiky českého státu v roce 2026.

Definice a účel trestu v roce 2026

Peněžitý trest zůstává i v roce 2026 jedním ze základních majetkových trestů, které trestní zákoník upravuje jako samostatnou alternativu k trestu odnětí svobody nebo jako doplněk k jiným sankcím. Jeho podstata spočívá v tom, že pachatel trestného činu je povinen zaplatit státu určitou peněžní částku, kterou stanoví soud v rámci zákonem vymezených hranic. Na rozdíl od odškodnění poškozeného, které řeší náhradu škody v rámci adhezního řízení nebo civilní žaloby, jde v případě peněžitého trestu o sankci směřující výhradně ve prospěch státního rozpočtu. Peněžitý trest tedy plní funkci represivní i preventivní zároveň, neboť má pachatele postihnout majetkově a současně ho odradit od páchání další trestné činnosti.

Trestní zákoník definuje peněžitý trest jako trest, který soud může uložit pachateli, jenž si spácháním úmyslného trestného činu opatřil nebo se snažil opatřit majetkový prospěch, nebo v případech, kdy to zákon výslovně umožňuje i u nedbalostních trestných činů. Důležité je, že soud při ukládání tohoto trestu musí přihlížet k osobním a majetkovým poměrům pachatele, aby sankce byla reálně vymahatelná a zároveň přiměřená závažnosti spáchaného činu. Tento požadavek na individualizaci trestu je jedním z klíčových principů, které trestní právo v roce 2026 nadále respektuje, protože uložení nepřiměřeně vysokého trestu by mohlo vést k jeho nevykonatelnosti a tím i k oslabení autority soudního rozhodnutí.

Účel peněžitého trestu je v roce 2026 vnímán v širším kontextu trestněprávní politiky, která se snaží omezovat počet nepodmíněných trestů odnětí svobody tam, kde to povaha trestného činu a osoba pachatele umožňují. Peněžitý trest tak slouží jako nástroj, který umožňuje potrestat pachatele bez jeho odnětí ze společnosti, což má pozitivní dopad na resocializaci a zároveň snižuje zátěž vězeňského systému. Zákonodárce tímto trestem sleduje i ekonomický aspekt, neboť vybrané finanční prostředky plynou do státního rozpočtu a mohou být vnímány jako forma kompenzace společnosti za narušení právního řádu.

Nelze opomenout ani preventivní funkci, kterou peněžitý trest plní ve vztahu k majetkové a hospodářské kriminalitě. U trestných činů, kde pachatel jednal s vidinou finančního zisku, představuje peněžitý trest logický a účinný nástroj, jak mu ukázat, že trestná činnost se nevyplácí. Soud přitom může tento trest uložit samostatně, pokud vzhledem k povaze spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele není nutné ukládat trest odnětí svobody, anebo jej může kombinovat s jiným trestem, pokud to okolnosti případu vyžadují. Tato flexibilita činí z peněžitého trestu i v roce 2026 jeden z nejvyužívanějších alternativních trestů v české právní praxi.

Podmínky pro uložení peněžitého trestu

Peněžitý trest patří mezi tresty, které lze podle trestního zákoníku uložit pachateli trestného činu jako samostatnou sankci nebo vedle jiného trestu, pokud to zákon připouští. Aby soud mohl tento druh trestu skutečně uložit, musí být splněny konkrétní zákonné podmínky, které chrání jak zájem státu na účinném vymáhání práva, tak i samotného odsouzeného před nepřiměřenou finanční zátěží, kterou by nebyl schopen reálně splnit.

Základní podmínkou pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel svým jednáním získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, případně že povaha spáchaného trestného činu a osoba pachatele takový druh trestu odůvodňují. Soud tedy nepřistupuje k uložení peněžitého trestu automaticky, ale vždy zvažuje konkrétní okolnosti daného případu, zejména to, zda je peněžitý trest s ohledem na povahu činu vhodným a přiměřeným prostředkem nápravy pachatele.

Neméně důležitým hlediskem, které trestní zákoník výslovně zdůrazňuje, jsou osobní a majetkové poměry pachatele. Soud musí zkoumat, zda je odsouzený vůbec schopen peněžitý trest v dohledné době zaplatit. Pokud by bylo od počátku zřejmé, že pachatel nemá a ani v budoucnu nebude mít žádný majetek ani příjem, ze kterého by mohl trest uhradit, nelze mu peněžitý trest uložit, neboť by šlo o sankci fakticky nevykonatelnou. Tato podmínka má zabránit tomu, aby se peněžitý trest stal pouze formální záležitostí bez reálného účinku, nebo aby jeho neuhrazení vedlo k přeměně na trest odnětí svobody u osob, které objektivně nemají možnost dluh splatit.

Zákon dále stanoví, že peněžitý trest lze uložit pouze tehdy, pokud jeho uložení nebrání majetkové poměry pachatele, které mu znemožňují jeho zaplacení. Soud tak musí před rozhodnutím posoudit nejen výši případného trestu, ale i reálnou schopnost odsouzeného tento trest v přiměřené lhůtě splatit, a to i s přihlédnutím k jeho dosavadnímu způsobu života a majetkovým poměrům v době rozhodování.

Dalším významným aspektem je vztah peněžitého trestu k ostatním druhům trestů. Pokud trestní zákoník u konkrétního trestného činu umožňuje uložení peněžitého trestu jako samostatného trestu, soud zvažuje, zda tento druh postihu dostatečně naplňuje účel trestu, tedy ochranu společnosti a nápravu pachatele, aniž by bylo nutné sahat k přísnějším trestům, jako je nepodmíněný trest odnětí svobody. U závažnějších trestných činů bývá peněžitý trest naopak ukládán vedle jiného trestu, zejména pokud pachatel trestnou činností získal nebo měl získat majetkový prospěch.

Soud při ukládání peněžitého trestu rovněž přihlíží k tomu, zda by jeho uložení nebylo v rozporu s účelem trestu jako celku, tedy zda by nezpůsobilo nepřiměřenou tvrdost vůči odsouzenému nebo jeho rodině. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně, aby uložení peněžitého trestu bylo v souladu se zákonem a odpovídalo zásadám přiměřenosti a individualizace trestu, které trestní zákoník klade na první místo při rozhodování o druhu a výměře trestu za spáchaný trestný čin.

Výpočet denních sazeb a jejich výše

Peněžitý trest se podle trestního zákoníku neukládá jako jedna paušální částka, ale vypočítává se prostřednictvím systému denních sazeb, který má zajistit, aby dopad trestu byl přiměřený jak závažnosti spáchaného trestného činu, tak majetkovým poměrům konkrétního pachatele. Tento princip vychází z myšlenky, že stejná peněžní částka může pro jednoho člověka představovat likvidační zásah do jeho existence, zatímco pro jiného, majetnějšího pachatele, by byla téměř bezvýznamná. Proto zákon stanovuje dvoustupňový mechanismus výpočtu, kdy se nejprve určuje počet denních sazeb a následně výše jedné denní sazby.

Počet denních sazeb se pohybuje v rozmezí od dvaceti do celkem tři sta šedesáti pěti, přičemž soud při jeho stanovení přihlíží zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k okolnostem jeho spáchání, k míře zavinění pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života. Čím závažnější je trestná činnost a čím vyšší je společenská škodlivost jednání, tím vyšší počet denních sazeb soud zpravidla stanoví. Naopak u méně závažných deliktů nebo u pachatelů s polehčujícími okolnostmi se počet sazeb pohybuje spíše při dolní hranici zákonného rozpětí.

Druhým klíčovým prvkem je výše jedné denní sazby, která podle trestního zákoníku činí nejméně sto korun a nejvýše padesát tisíc korun. Při jejím určování soud vychází z čistého příjmu, který pachatel průměrně vydělává za jeden den, přičemž zohledňuje i jeho majetkové poměry jako celek, tedy nejen aktuální příjem, ale i vlastněný majetek, závazky, životní úroveň a schopnost splácet uloženou pokutu bez zásadního ohrožení své obživy či obživy osob, které je povinen vyživovat. Pokud pachatel nemá stálý příjem nebo jej nelze spolehlivě zjistit, soud vychází z odhadu na základě dostupných informací o jeho životní úrovni a výdajích, přičemž v takovém případě se má za to, že průměrný denní příjem pachatele činí nejméně tisíc korun, což slouží jako pojistka proti tomu, aby se pachatelé vyhýbali trestu tím, že úmyslně nevykazují žádné příjmy.

Celková výše peněžitého trestu se pak matematicky vypočítá jako součin počtu denních sazeb a výše jedné denní sazby, což znamená, že minimální možný peněžitý trest činí dva tisíce korun, zatímco teoretické maximum může dosáhnout částky přesahující osmnáct milionů korun. V praxi se však soudy pohybují spíše ve středních hodnotách tohoto rozpětí, odvíjejících se od konkrétních okolností každého případu. Důležité je, že soud musí ve svém rozhodnutí vždy uvést jak počet denních sazeb, tak výši jedné sazby, nikoli pouze celkovou částku, aby bylo zřejmé, jakým způsobem k výslednému trestu dospěl a zda respektoval zásady přiměřenosti a individualizace trestu vzhledem k osobě pachatele.

Minimální a maximální hranice trestu

Peněžitý trest patří mezi tresty, jejichž výměra není ponechána na libovůli soudu, ale je poměrně přesně vymezena trestním zákoníkem prostřednictvím systému denních sazeb. Trestní zákoník stanoví, že soud uloží peněžitý trest v počtu nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby se pohybuje od 100 Kč do 50 000 Kč. Z tohoto rozpětí vyplývá, že celková výše peněžitého trestu, kterou lze pachateli uložit, se může pohybovat od částky poměrně nízké, v řádu tisíců korun, až po částku dosahující v extrémních případech desítek milionů korun. Konkrétně nejvyšší teoreticky možná výměra peněžitého trestu při uložení 730 denních sazeb ve výši 50 000 Kč za jednu sazbu činí 36 500 000 Kč, což ukazuje, že se jedná o trest, který může být citelným zásahem do majetkových poměrů odsouzeného, zejména jde-li o osobu s vysokými příjmy.

Počet denních sazeb soud určuje s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tedy zejména k tomu, jak velkým zásahem byl čin do chráněných zájmů společnosti, jaké následky způsobil a jakým způsobem byl spáchán. Naproti tomu výše jedné denní sazby se odvíjí od osobních a majetkových poměrů pachatele. Soud tedy zvlášť posuzuje otázku, kolik denních sazeb bude pachateli uloženo, a zvlášť otázku, jaká bude hodnota jedné denní sazby. Tento dvoufázový postup má zajistit, aby trest byl na jedné straně přiměřený závažnosti trestné činnosti a na druhé straně skutečně dopadal na pachatele úměrně jeho ekonomické situaci, a nebyl tak pro bohatšího pachatele zanedbatelný, zatímco pro sociálně slabšího by mohl znamenat likvidační zásah.

Při stanovení výše jedné denní sazby soud vychází zejména z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den, přičemž se přihlíží i k jeho majetku, závazkům a životním nákladům. Zákon zároveň počítá s tím, že pokud pachatel úmyslně a zaviněně předloží nepravdivé nebo neúplné podklady o svých majetkových poměrech, případně součinnost odmítne, může soud stanovit výši denní sazby na základě vlastního odhadu, a to i s určitým zpřísněním v neprospěch pachatele.

Zákon rovněž pamatuje na situace, kdy by uložení peněžitého trestu v rámci běžného rozpětí bylo zjevně nepřiměřené, a proto umožňuje ve výjimečných a zákonem vymezených případech od minimální hranice počtu denních sazeb ustoupit nebo naopak, jde-li o zvlášť závažné okolnosti, přistoupit k horní hranici rozpětí. Vždy je ale nutné, aby uložený trest odpovídal zásadě přiměřenosti a individualizace trestu, tedy aby zohledňoval jak povahu činu, tak osobní poměry konkrétního pachatele, a nedocházelo tak k plošnému a mechanickému ukládání trestu bez ohledu na okolnosti jednotlivého případu.

Zohlednění majetkových poměrů pachatele

Při ukládání peněžitého trestu podle trestního zákoníku patří zohlednění majetkových poměrů pachatele k naprosto zásadním povinnostem soudu, bez kterých by tento druh trestní sankce ztrácel svůj smysl. Zákon totiž nestanoví pevnou částku ani jednotný způsob výpočtu, který by se automaticky aplikoval na každého odsouzeného bez ohledu na jeho reálnou ekonomickou situaci. Naopak trestní zákoník výslovně ukládá soudu povinnost přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tak, aby uložený trest byl skutečně vymahatelný a zároveň plnil svůj represivní a preventivní účel.

Soud tedy musí v rámci hlavního líčení zjišťovat, jaký je skutečný příjem obžalovaného, jaký majetek vlastní, zda má závazky vůči třetím osobám, exekuce, dluhy, nebo naopak úspory či nemovitosti. Tato zjištění bývají prováděna na základě výslechu samotného pachatele, ale i prostřednictvím listinných důkazů, jako jsou výpisy z katastru nemovitostí, potvrzení o příjmech, evidence exekucí nebo insolvenčního rejstříku. Je běžnou praxí, že soud vyzve obžalovaného, aby doložil svou majetkovou situaci, a pokud tak neučiní nebo poskytne neúplné údaje, soud vychází z dostupných informací a přiměřeného odhadu.

Klíčovým smyslem tohoto zjišťování je zabránit uložení likvidačního trestu, tedy takové peněžité sankce, která by pachatele nebo jeho rodinu fakticky připravila o základní prostředky k životu nebo by vedla k jeho druhotné platební neschopnosti. Trestní zákoník zde sleduje rovnováhu mezi represí a proporcionalitou – trest má být citelný, ale nesmí být likvidační ani z hlediska jednotlivce, ani z hlediska společnosti, neboť neúměrně vysoký trest by se stal fakticky nevymahatelným a jeho účel by se minul.

Na druhé straně zákon pamatuje i na situace, kdy pachatel disponuje značným majetkem nebo vysokými příjmy, a to i z nelegální činnosti. V takových případech může soud uložit vyšší peněžitý trest, neboť u movitějších osob by nižší částka nepůsobila dostatečně odstrašujícím ani nápravným způsobem. Zohlednění majetkových poměrů tedy funguje obousměrně – chrání sociálně slabší pachatele před nepřiměřenou tvrdostí trestu, ale zároveň umožňuje spravedlivě postihnout i ty, kteří mají značné finanční rezervy.

Důležité je také zmínit, že pokud soud zjistí, že pachatel nemá žádný postižitelný majetek ani příjem, a je tedy zřejmé, že by peněžitý trest byl od počátku nedobytný, neměl by k jeho uložení vůbec přistoupit. Trestní zákoník v tomto ohledu klade důraz na reálnou vymahatelnost trestu, nikoli pouze na jeho formální uložení. Soud tak musí pečlivě vážit všechny dostupné důkazy a okolnosti, aby peněžitý trest skutečně naplnil svůj účel, tedy aby byl spravedlivý, přiměřený a zároveň vykonatelný v praxi, což v konečném důsledku posiluje důvěryhodnost celého trestního systému i jeho výchovný a odstrašující efekt vůči společnosti.

Peněžitý trest jako samostatný nebo vedlejší trest

Peněžitý trest patří mezi tresty, které trestní zákoník umožňuje uložit buď jako trest samostatný, anebo jako trest vedlejší, přičemž právě tato dvojí povaha je jedním z důvodů, proč se s ním v praxi setkáváme tak často. Soud při rozhodování vždy zvažuje, jaká forma trestu nejlépe odpovídá povaze spáchaného trestného činu, osobě pachatele i jeho majetkovým poměrům, a peněžitý trest tak může fungovat jako univerzální nástroj, který lze přizpůsobit konkrétní situaci.

Jako samostatný trest se peněžitý trest uplatňuje především u méně závažné trestné činnosti, kde by uložení nepodmíněného odnětí svobody bylo nepřiměřeně tvrdé a naopak by nepostihlo pachatele tam, kde to má smysl – totiž v jeho majetkové sféře. Typicky se jedná o majetkovou nebo hospodářskou trestnou činnost, u níž pachatel jednal s cílem finančně se obohatit, a proto je logické, že postih směřuje právě do jeho peněženky. Soud v takových případech dochází k závěru, že náprava pachatele i ochrana společnosti budou dostatečně zajištěny i bez odnětí svobody, což odpovídá i obecné zásadě subsidiarity trestní represe, kterou trestní zákoník prosazuje.

Vedle toho se peněžitý trest velmi často objevuje jako trest vedlejší, tedy jako doplněk jiného, přísnějšího trestu. V praxi to znamená, že soud uloží pachateli například podmíněný trest odnětí svobody a k němu přidá peněžitý trest, aby byl dopad rozsudku citelnější a odpovídal závažnosti činu. Tato kombinace se využívá zejména tam, kde samotný trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený, nevystihuje celou podstatu provinění, protože pachatel se trestným činem snažil získat finanční prospěch nebo způsobil škodu, kterou je vhodné promítnout i do výše peněžitého postihu.

Podstatné je, že peněžitý trest nelze chápat jako pouhou pokutu v běžném správním smyslu – jde o trest uložený v trestním řízení, který má výrazně silnější právní dopady, včetně zápisu do rejstříku trestů a možnosti přeměny na náhradní trest odnětí svobody, pokud odsouzený peněžitý trest nezaplatí. Soud při stanovení výše trestu vychází z tzv. denních sazeb, jejichž počet a výše odráží závažnost trestného činu a majetkové poměry pachatele, takže výsledná částka je vždy individualizovaná a nemá charakter paušální sankce.

Volba mezi samostatným a vedlejším peněžitým trestem tak není formalitou, ale výrazem snahy zákonodárce i soudní praxe nastavit tresty tak, aby byly spravedlivé, přiměřené a zároveň účinně působily na pachatele i na společnost jako celek. Právě tato flexibilita dělá z peněžitého trestu jeden z nejvýznamnějších nástrojů moderního trestního práva v roce 2026.

Postup při nedobytnosti peněžitého trestu

Pokud odsouzený peněžitý trest dobrovolně a včas nezaplatí, nastupuje postup, který trestní zákoník i trestní řád poměrně podrobně upravují, protože stát musí mít nástroj, jak zajistit, že uložená sankce nezůstane jen na papíře. Nedobytnost peněžitého trestu nastává tehdy, když odsouzený trest nezaplatí ve stanovené lhůtě, ať už z důvodu neochoty, nebo objektivní neschopnosti dostát svému závazku, a soud musí na tuto situaci reagovat, aby nebyl znevěrohodněn celý smysl trestního postihu.

Prvním krokem bývá zpravidla snaha o nápravu mírnějšími prostředky. Soud může na návrh odsouzeného, případně i bez něj, povolit splátky peněžitého trestu, pokud je zřejmé, že jednorázová platba by pro danou osobu představovala nepřiměřenou zátěž, ale zároveň existuje reálný předpoklad, že postupně dostojí svým povinnostem. Tento krok dává odsouzenému šanci trest splnit, aniž by se muselo přistoupit k tvrdším opatřením. Pokud však ani zde nedojde k plnění, nebo pokud je od počátku zřejmé, že odsouzený platit nehodlá či nemůže, nastupuje přísnější mechanismus.

Klíčovým nástrojem, který trestní zákoník pro tyto případy stanoví, je náhradní trest odnětí svobody. Soud jej stanoví již v rozsudku spolu s uložením peněžitého trestu, a to pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Délka náhradního trestu se odvíjí od výše uloženého peněžitého trestu a musí respektovat zákonné omezení, které brání tomu, aby náhradní trest byl nepřiměřeně dlouhý ve srovnání se závažností spáchaného činu. Pokud tedy nedojde k zaplacení ani ve prodloužené lhůtě, ani formou splátek, soud rozhodne o přeměně peněžitého trestu na tento náhradní trest odnětí svobody, čímž se z původně majetkové sankce stává trest spojený s omezením osobní svobody.

Důležité je, že soud před tímto krokem vždy zkoumá, z jakého důvodu k nezaplacení došlo. Pokud jde o objektivní neschopnost platit, například kvůli ztrátě zaměstnání, vážné nemoci nebo jiné tíživé sociální situaci, může soud přistoupit k upuštění od výkonu náhradního trestu, případně k jeho snížení, pokud to okolnosti odůvodňují a pokud odsouzený projeví alespoň snahu svůj závazek řešit. Naopak pokud je zřejmé, že odsouzený měl prostředky, ale platbě se úmyslně vyhýbal, soud bude postupovat důsledně a náhradní trest nařídí bez zbytečného odkladu.

Celý tento postup má zajistit, že peněžitý trest zůstane funkčním a vymahatelným nástrojem trestní politiky, nikoli jen formální sankcí bez reálného dopadu. Zároveň se tím chrání rovnost mezi odsouzenými, protože by nebylo spravedlivé, aby ti, kdo mají prostředky, mohli trest ignorovat bez jakéhokoli postihu, zatímco jiní by museli nést jeho tíhu v plné výši. Systém náhradního trestu tak funguje jako pojistka, která dává peněžitému trestu skutečnou váhu a nutí odsouzené brát své povinnosti vůči soudu vážně.

Náhradní trest odnětí svobody

Situace, kdy odsouzený peněžitý trest nezaplatí, řeší trestní zákoník poměrně jednoznačně, byť pro dotčeného mnohem méně příjemně, než by si asi přál. Zákon totiž počítá s tím, že peněžitý trest musí být vykonatelný, a pokud odsouzený dobrovolně a včas nesplní svou povinnost uhradit stanovenou částku, respektive jednotlivé denní sazby, nastupuje takzvaný náhradní trest odnětí svobody. Jde vlastně o pojistku, kterou soud do svého rozhodnutí zahrnuje už při ukládání peněžitého trestu, a to i pro případ, že by trest nebyl vykonán ani přes veškerou snahu o jeho vymožení, případně že by se ukázalo, že je nedobytný.

Soud stanoví náhradní trest odnětí svobody již ve výroku rozsudku, tedy současně s uložením samotného peněžitého trestu, nikoli až dodatečně poté, co se ukáže, že odsouzený neplatí. Tím se zajišťuje, že trest má reálnou vynutitelnost a nestává se pouhým formálním opatřením bez skutečného dopadu. Délka náhradního trestu se odvíjí od výše uloženého peněžitého trestu a pohybuje se v zákonem daných mezích, přičemž nesmí přesáhnout horní hranici trestní sazby odnětí svobody stanovené za konkrétní trestný čin, pokud by taková hranice byla nižší než maximální možná délka náhradního trestu podle obecných ustanovení zákoníku.

V praxi to znamená, že pokud odsouzený peněžitý trest neuhradí, ať už z důvodu neochoty, nebo reálné neschopnosti platit, promění se dosud „pouze“ finanční sankce v odnětí svobody, které může být vykonáno stejně jako jakýkoli jiný nepodmíněný trest. Tato hrozba má současně preventivní účinek, protože odsouzené motivuje k tomu, aby peněžitý trest raději splatili, než aby riskovali reálný pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody. Soud přitom může na žádost odsouzeného, s ohledem na jeho majetkové poměry, povolit splátky, čímž se riziko přeměny v náhradní trest alespoň částečně eliminuje, pokud odsouzený splátkový kalendář skutečně dodržuje.

Je třeba zdůraznit, že náhradní trest odnětí svobody nenastupuje automaticky a bez dalšího v okamžiku prvního prodlení se splátkou. Zákon i soudní praxe berou v potaz okolnosti, za nichž k nesplacení došlo, a teprve v okamžiku, kdy je zjevné, že peněžitý trest nebude uhrazen ani dodatečně, přistupuje se k jeho faktické přeměně. Tento mechanismus zároveň slouží jako určitá záruka spravedlnosti vůči těm odsouzeným, kteří by jinak mohli peněžitý trest účelově ignorovat s vědomím, že žádný další postih nehrozí. Díky existenci náhradního trestu tak zůstává peněžitý trest efektivním a vynutitelným nástrojem trestní politiky, který zároveň umožňuje odsouzenému vyhnout se přímému uvěznění, pokud je ochoten a schopen svůj dluh vůči státu vyrovnat.

Rozdíly oproti pořádkové pokutě

Peněžitý trest a pořádková pokuta se na první pohled mohou jevit jako podobné instituty, protože v obou případech jde o povinnost zaplatit určitou finanční částku ve prospěch státu. Ve skutečnosti se však jedná o naprosto odlišné právní nástroje, které se liší svým účelem, právním základem i důsledky pro toho, komu jsou uloženy. Zaměňovat tyto dva pojmy je poměrně častou chybou laické veřejnosti, a proto je vhodné si rozdíly mezi nimi podrobně vysvětlit.

Peněžitý trest je trestem ve smyslu trestního zákoníku a ukládá se výhradně za spáchání trestného činu. Jde tedy o sankci, která reaguje na protiprávní jednání, jež naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu uvedené v trestním zákoníku. Aby mohl být peněžitý trest uložen, musí být pachatel pravomocně odsouzen v trestním řízení, přičemž soud musí zvážit jak povahu a závažnost spáchaného činu, tak i osobní a majetkové poměry pachatele. Naproti tomu pořádková pokuta nemá s trestnou činností nic společného v tom smyslu, že se neukládá za spáchání trestného činu, ale za porušení procesních povinností v rámci nejrůznějších řízení, ať už jde o řízení soudní, správní nebo přestupkové.

Dalším podstatným rozdílem je účel, který oba instituty sledují. Zatímco peněžitý trest má plnit především represivní a preventivní funkci vůči pachateli trestného činu, tedy má ho potrestat za spáchaný čin a zároveň odradit od páchání další trestné činnosti, pořádková pokuta slouží k udržení pořádku a hladkého průběhu řízení. Ukládá se typicky osobám, které svým chováním narušují průběh jednání, nedostaví se k výslechu bez omluvy, neuposlechnou pokynu soudu nebo jiného orgánu, případně jinak brání řádnému výkonu spravedlnosti. Pořádková pokuta tedy nemá trestat za samotné protiprávní jednání v širším slova smyslu, ale za neuposlechnutí autority orgánu, který řízení vede.

Významně se liší i výše částek, které lze těmito instituty uložit. Peněžitý trest se dnes ukládá formou denních sazeb, přičemž jejich počet i výše se odvíjí od závažnosti trestného činu a majetkových poměrů odsouzeného, takže výsledná částka může dosahovat i statisíců korun. Pořádková pokuta je oproti tomu zpravidla výrazně nižší a je omezena konkrétní horní hranicí stanovenou příslušným procesním předpisem, ať už jde o trestní řád, občanský soudní řád nebo správní řád.

Rozdílný je také orgán a řízení, v jehož rámci se sankce ukládá. Peněžitý trest může uložit pouze soud v trestním řízení, a to výhradně na základě odsuzujícího rozsudku. Pořádkovou pokutu naopak může uložit nejen soud, ale i jiný orgán veřejné moci, který vede příslušné řízení, a to bez nutnosti prokazovat spáchání trestného činu. Stačí, že dojde k porušení procesní povinnosti nebo k narušení pořádku během jednání.

Neposlední rozdíl spočívá i v důsledcích pro dotčenou osobu. Uložení peněžitého trestu znamená, že daná osoba je odsouzena za trestný čin a má záznam v rejstříku trestů, což s sebou nese další společenské a právní důsledky. Uložení pořádkové pokuty naproti tomu žádný záznam v rejstříku trestů nezakládá a nepředstavuje odsouzení za trestný čin, jde pouze o sankci za procesní pochybení.

Peněžitý trest je připomínkou, že spravedlnost nemusí vždy znamenat odnětí svobody – někdy stačí zasáhnout tam, kde to viníka bolí stejně citelně, totiž v jeho majetku, aby pochopil váhu svého jednání.

Bohumil Kadlec

Aktuální judikatura a praxe soudů

Soudní praxe posledních let ukazuje, že peněžitý trest se stále více prosazuje jako samostatná sankce tam, kde dřívější rozhodovací praxe automaticky sahala po podmíněném odnětí svobody. Nejvyšší soud i vrchní soudy opakovaně zdůrazňují, že ukládání peněžitého trestu musí vždy vycházet z reálných majetkových poměrů pachatele, nikoli z paušálního odhadu soudu. Pokud soud prvního stupně nezjistí dostatečně příjmy, majetek, závazky a výdaje odsouzeného, odvolací soudy takové rozsudky poměrně часто ruší a vrací k doplnění dokazování. V praxi to znamená, že obhájci i státní zástupci musí předkládat konkrétní podklady - výpisy z účtů, daňová přiznání, potvrzení o příjmech - aby soud mohl denní sazbu stanovit odpovídajícím způsobem.

Judikatura se v posledních letech také vyjadřuje k otázce, kdy je peněžitý trest skutečně vykonatelný a kdy jde jen o formální rozhodnutí, které povede k přeměně na náhradní trest odnětí svobody. Soudy zdůrazňují, že pokud je z okolností případu zřejmé, že odsouzený nemá a nebude mít reálnou možnost trest zaplatit, není vhodné jej ukládat, neboť by tím byl popřen smysl této sankce jako alternativy k nepodmíněnému trestu. Toto stanovisko se objevuje zejména v rozhodnutích týkajících se hospodářské a majetkové trestné činnosti, kde peněžitý trest často doprovází i propadnutí věci nebo náhradu škody poškozeným.

Další významnou linií současné judikatury je vztah peněžitého trestu k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem. Soudy v odvolacím i dovolacím řízení se opakovaně zabývají tím, zda kombinace těchto dvou trestů není v konkrétním případě nepřiměřeně přísná nebo naopak příliš mírná vzhledem k závažnosti činu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že peněžitý trest nesmí být ukládán mechanicky jako doplněk k jinému trestu, ale musí odrážet individuální okolnosti spáchaného trestného činu i osobu pachatele.

V roce 2026 se v praxi soudů stále výrazněji projevuje také tendence přihlížet k inflaci a reálné hodnotě peněz při stanovení výše denní sazby. Soudy se snaží, aby uložený trest měl skutečně citelný dopad na majetkovou sféru pachatele, a nikoli aby byl jen symbolickou částkou, která neplní preventivní ani represivní funkci. Zároveň se objevují případy, kdy odvolací soudy snižují původně stanovenou výši trestu s odůvodněním, že prvoinstanční soud nedostatečně zohlednil vyživovací povinnosti nebo jiné závazky odsouzeného.

Nelze opomenout ani procesní stránku věci - soudy se v poslední době častěji zabývají otázkou, zda byl odsouzený řádně poučen o možnosti požádat o rozložení peněžitého trestu na splátky, což je institut, který v praxi výrazně snižuje riziko přeměny na náhradní trest. Tato praxe reflektuje snahu soudní soustavy o to, aby peněžitý trest skutečně fungoval jako funkční a spravedlivá alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

Novely trestního zákoníku ovlivňující trest

Peněžitý trest v podobě, v jaké jej soudy ukládají v roce 2026, prošel v posledních letech řadou legislativních úprav, které postupně měnily jak způsob výpočtu jeho výše, tak podmínky jeho ukládání a případného přeměny v případě neuhrazení. Trestní zákoník, konkrétně zákon č. 40/2009 Sb., byl od svého přijetí novelizován desítkami zákonů a právě ustanovení týkající se peněžitého trestu patřila mezi ta, která zákonodárce v průběhu let opakovaně přehodnocoval s ohledem na praktické zkušenosti soudů i státních zastupitelství. Zásadní změnou zůstává zavedení denních sazeb, které nahradilo dřívější systém pevně stanovených částek a umožnilo soudu individualizovat trest podle skutečných majetkových poměrů pachatele, nikoliv pouze podle abstraktní sazby vázané na typ trestného činu.

Novely, které se dotkly peněžitého trestu, směřovaly zejména k tomu, aby se zvýšila jeho reálná vymahatelnost a aby nedocházelo k situacím, kdy je trest uložen, ale fakticky zůstává nesplacen a nenahrazuje jej žádná jiná sankce. Zákonodárce proto v posledních letech postupně zpřesňoval pravidla pro stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že odsouzený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatí. Tato úprava měla zabránit tomu, aby se peněžitý trest stával v praxi trestem iluzorním, který si movitější pachatelé mohou dovolit ignorovat, zatímco pro sociálně slabší odsouzené představuje neúměrnou zátěž.

Další z novel se soustředila na rozšíření možností soudu přihlížet k osobním a majetkovým poměrům pachatele nejen při stanovení výše jedné denní sazby, ale i při rozhodování o počtu denních sazeb jako takovém. Cílem bylo dosáhnout větší proporcionality trestu a předejít stavu, kdy by peněžitý trest fakticky diskriminoval osoby s nižšími příjmy nebo naopak byl pro majetnější pachatele jen zanedbatelnou položkou bez skutečného represivního účinku.

V souvislosti s novelizacemi trestního zákoníku se také měnila úprava vztahu peněžitého trestu k jiným druhům trestů, zejména k trestu odnětí svobody a k propadnutí majetku, aby nedocházelo k nepřiměřené kumulaci sankcí u téhož pachatele za tentýž skutek. Legislativci rovněž reagovali na judikaturu Nejvyššího soudu, která v některých případech upozorňovala na nejasnosti při výkladu podmínek, za nichž lze peněžitý trest uložit samostatně, tedy bez současného uložení jiného trestu.

Pro rok 2026 je tak podstatné, že aktuální znění trestního zákoníku odráží kumulativní efekt těchto dílčích novel, přičemž soudy při ukládání peněžitého trestu vycházejí z aktuálně platného rámce, který zohledňuje jak výchovnou, tak represivní funkci trestu. Praxe ukazuje, že i přes opakované úpravy zůstává klíčovým problémem vymahatelnost peněžitého trestu u nemajetných pachatelů, což je téma, které pravděpodobně bude předmětem dalších legislativních diskusí i v následujících letech.